The Aardvark (CZ)

Meditativní výzkum balad je jako dlouhá projížďka lodí. Snadno se vám může stát, že na té plavbě usnete a následně přijdete o něco opravdu hezkého. Snadno se vám ale může stát, že prostě jenom usnete.
The Boats svá alba vydávají od roku 2004, já osobně na ně narazil až letos. A jelikož informacemi o nich nepřetéká ani internet, nebudu tvrdit, jak jsem si naposlouchal jejich diskografii, abych tady mohl jako nadmíru povolaný vystříknout svůj verdikt. Ne. Po seznámení se s The Boats jsem si poslech až jejich poslední desku „Ballads of the Research Department“. A je jedno, že kdysi zněli jinak, měli jinou filosofii a dokonce to bylo duo (až v roce 2009 se z nich stalo trio). Je to jedno, protože to, jak zní na albu „Ballads of the Research Department“, přesně rámuje význam názvu The Boats.

U plaveb abstraktní krajinou, jejíž pomíjivost nejpřesněji imituje snění, se toho stane hodně, ale ráno si máloco pamatujete, zbudou vám víceméně jen pocity na elementární bázi. A podobně se cítím i při poslechu „Ballads of the Research Department“. Čtyři skladby, každá kolem jedenácti minut. Dlouhé kompozice, které ve snivých mlhovinách přecházejí od noisového rachotění až po jemné čisté tóny, jaké vydává třeba harfa.

„The Boats přišli s deskou, na kterou si posluchač musí udělat čas a nezanášet poslech žádnou další činností.“

Ty dlouhé, pozvolna odkrývané kolosy mají jednu zvláštní schopnost: zní, jako by byly skládané v přímém přenosu a doba trvání byla paušálně omezena plynutím skladby samotné. Proto jsem psal, že je mi v podstatě jedno, jak kapela zněla nebo nezněla kdysi. Hudba, jakou se prezentují nyní, přesně ilustruje skloubení intenzity a prchavosti, jako plavba lodí ve snivém divnosvětě. Cestou se nikam nespěchá, jede se tak pomalu, aby okolní vjemy mohly rozehrát své role. Čímž se dostávám k hlavní náplni problému s deskami, jako je tato. Když se podíváte na vývoj elektronické hudby v Británii, přidružené články komentující tento jev se shodují v jednom – žijeme v extrémně zrychlené době, jíž je nutné přizpůsobovat změny. The Boats ale přišli s deskou, na kterou si posluchač musí udělat čas a nezanášet poslech žádnou další činností. Jen pak totiž může ocenit ty mutace špinavých stěn do zcela čistých a vyklidněných melodií. Nehledě na to, že zní tak, že jí je nějaký pohyb či zvukový vývoj úplně jedno. Což beru jako plus.

Přes všechna zmíněná pozitiva mám s podobnou odnoží postrocku či dronu jeden zásadní problém. Vždycky si říkám, že to desetiminutové obkecávání šlo vyjádřit za podstatně kratší dobu. Chápu meditativní účel desek, jako je tato, a věřím, že ve vhodném období mohou být velice příjemným společníkem, ale svojí až galerijní konstrukcí vyžadují pečlivou pozornost a pak je jen na posluchači, kolik si z nich dokáže vzít.